Extroverti to maj stejně lepší..
1. Proč ses na mě tak podívala? Vždyť takto koukám jen já... Že ty si mě pamatuješ...? A nebyl ten úsměv z dřívějška tak náhodou nenáhodný...? Proč, jak mě to mohlo napadnout..?
2. Můžeš mi, prosimtě, vysvětlit, proč sis sedla tam, kam sis sedla, když původně jsi seděla jinde? A proč jsi vždy, když jsem koukla tvým směrem, proč jsi uhla pohledem? Špatná otázka, já dělala to samé... Tak jinak, můžeš mi vysvětlit, proč jsi na mě koukala...?
3. Víš, když jsem náhodou přišla na tvůj profil, zamrazilo mě... A víš, proč? Začala jsem si dělat naděje.. Ale třeba se mýlim a ty jsi jen osoba, majíc potřebu na sebe jakýmsi způsobem upozornit...
4. Víš, přijde mi, že máme něco společného... Ale přesto jsme každá jiná. Když já nikdy nic "nedotáhnu" do konce... Odcházela jsi, nediv se, že to vim, tak jsem šla za tebou.. To už tu taky bylo.. a ne jednou.. Zase se naše pohledy střetly, ale tak nijace. Když jsem tancovala, přiblížila jsem se k tobě. To ale víš.., vidělas mě. To zas vim já.
5. Ale určitě nevíš, že z tebe vyzařuje to, co z jiných ne. Přijdeš mi taková roztomilá, střelená, ale zároveň uzavřená... Pletu se asi, že? Neznám tě. A dokaď budu taková, jaká jsem, tak tě nepoznám... Leda, že bys... Oh, co si to namlouvám?! Ale přece bys na mě nekoukala pro nic za nic. Měla jsem snad divně vlasy, blbě jsem se tvářila,... Co?
