I don´t know, who I´m
No ale tam to pozitivno končí. V posledních týdnech, vlastně od začátku prázdnin, mám období, kdy překvapuji sebe samotnou. Nevím, kam jsem schopna zajít. Dříve ve mně byly nějaké náznaky představ, bylo to vždy jen chvilkové, dá se říct, že jsem to potlačovala.
Teď jsem se tomu oddala. Že jsem soustavně nadržená, - tedy ne soustavně, ale někdy prostě přijde období, kdy to na mě leze denně, a to je momentálně - to už jsem si zvykla. Že jsem taková už dlouho a pořád na stejném bodě, - to znamenná 20tiletá lesbická panna - jsem si také chtěnechtě zvykla. No a nyní si pomalu (vlastně až dosti rychle) zvykám i na to, že potřebuju, k tomu, aby se mi to líbilo, myslet na D/s vztah, lehčí (co je lehké a co tvrdé?) SM. Já se za to nestydim, neboť to je v podstatě normální, pokud to tak chtějí oba, ale já se stydím zase jen za sebe. Nikdy nic nebylo. Tak. A tyhle mé představy mě překvapují - překvapuji sama sebe a proto ten nadpis.
Člověk se ale celý život nějak poznává... A třeba ani pravé já neexistuje...
A pak se objeví člověk (nejsem, tedy alespoň zatím, z těch, kteří by přímo za tímto účelem někoho sháněl), se kterým si máte očividně co říct. Seznámíte se virtuálně, ale úplnou náhodou, a během toho několikahodinového rozhovoru tak nějak vyplyne na povrh, že je toho společného a hodícího se opravdu dosti.
Jste stále v kontaktu. Sice ne z vlastní iniciativy, ale nelitujete. Vlastně se docela těšíte. Pak je tu ale vaše zkurvený sebevědomí. Ze sebe.
Uvidíme. To jest má oblíbená věta. Ale myslím, že tady opravdu uvidíme. Nebo třeba ne. Hm.
Potřebovala jsem to ventilovat.
Tím bych to asi pro dnešek ukončila. Ale ne vlastně.. Totiž všude kolem stále platí, dnes ráno dokonce v nestandardní pozici. To mi došlo teď. Já tam byla spíše dom. A celý to končilo jak v telenovele. ...
