Všude kolem - přímo přede mnou
Celkově budu muset napsat dlouhé psaní na papír, můj duševní výblitek. Výblitky miluju, tenhle budu milovat ještě víc.
Čtu si. Hobita. Slyšim povědomej hlas. Mohla bych říct známej uječenej, milovanej. Zvednu hlavu a koukám - je to ona? neni?, auto se přibližuje, neb se nedozvěděla požadovanou informaci. Zkouší další lidi. Mě. Je to ona. Nevim, kde to je... ALE ZDRAVÍM VÁS. Nemohla jsem tě poznat. Máš jiný vlasy. /zmatek, přijíždí mi autobus, cestu vysvětluje někdo jinej/ Určitě napiš. Stav se (nebo řekla: Zajdi?) Já odpovídám URČITĚ.
Odpovídám ve stavu silného třasu, zmatená, vyplesklá, mimo, šťastná a skoro si nedokážu říct v buse, kam že to chci dojet. Ani jsem neřekla nashle. Ale... Chápejte to. Já ji viděla. A ona.. byla očividně také překvapená a v rychlosti mi vlastně řekla, že mě chce vidět.
A já jí napíšu.
Ale vůbec.. opravdu VŮBEC nevím, co si slibuju, co čekám, co chci.
Jaký mělo scénář to setkání, o kterém jsem snila? Bylo to ve městě, kde bydlí a kde já studovala. Ona mi říká, že mě nemohla poznat, já jí, že ona vypadá pořád stále dobře. - V tomhle stavu vyplesknutí jsem to neřekla, ale nelhala bych.
Takže...
