Vysněná?
No je to tak.
Mám ženu. A nehledala jsem ji. Na ničem jsem nelpěla. Prostě přišla.
Poprvý jsem ji viděla na přelomu roku. Něco tam bylo. Ale tak neměla jsem potřebu to řešit - jednak jsem měla v hlavě (ne brouku, tohle bylo srdce) jinou a druhak mi na ni něco vadilo (nebo to bylo to, co mě pak dostalo?) a za třetí, nechceš kámošku ségry..!?
No a přišel květen. Můj dar k narozeninám ...asi z nebe. Nebo já nevím. Jak mi ji seslali. A kdo. Den po setkání s tou, u které byly nejednou slzy. Život je bizar.
Prostě ta energie, souznění a vše... dospělí to brzy do fáze "serme na vše a buďme oficiální".
Mám ženu. Ženu, kterou zná na rodina. Ženu, která byla s mou rodinou na mě promoci.
Jsem šťastná.
Ono.. když to pustíš, když si připustis, že se to může týkat i tebe... Tak to přijde.
