Zbytečný smutek
Tenhle týden byl po této stránce... epesní. Hned ve středu jsem měla po těch pár vteřinách chuť řvát nahlas, smát se, skákat... Jak málo stačí k mé radosti.
Jsem nemocná, a tov tom smyslu, že jsem schopná si o někom zjistit všechno, co mi je přístupné a pak toho využívat k tomu, abych tu osobu vídala. Možná náběh na stalking? Ne, to ne, tak zlé to se mnou neni.
V pátek se splnilo to, co jsem si přála.. Jenže pocit štěstí a radosti najednou bez důvodu vystřídala pochmurná nálada. Hráli mi KoRn, Alone I Break. A proč ta nálada? Ta píseň tomu pomohla, nebyla sama. Paradoxní je jen to, že to nebyl vztah! Utvrdila jsem se ale v tom, že jsem asi žárlivá, zamilovaná... A já stejně pak celý den přemýšlela o různých variantách, co by mě a za jaké situace víc mrzelo. Blbče. Koukla na mě, podle mě ví, že mě vídá.
