Čas plyne
Mému tlustému já se opět od loňského května podařilo něco zhubnout. Není to ideál a co se sportu týká, má to mezery. Furt si říkám, že bych hlavně měla chodit do fitka nebo někam na skupinové akce. Tam teď nejsem.
ALE KURVA, DOPRDELE, JÁ TO DÁVÁM BEZ ZÁCHVATOVÉHO PŘEŽÍRÁNÍ, TRESTÁNÍ SE A I BEZ NESMYSLNÝCH KONTRAPRODUKTIVNÍCH "PŮSTŮ". Takže jo, jsem na sebe pyšná. Pyšná i přesto, že u jiných lidí jdou tyhle věci třeba líp a s lepšími výsledky.
Můj pracovní život je vesměs stejný a s výhradami jsem spoko. Ale uvědomuju si, že zůstávat tam dlouho by znamenalo soustavné zakrňování. A to nechci. Tak teď budu dobrovolně chodit na AJ, jednak pro sebe a za druhé i kvůli tomu, že do budoucna, do nějakého CV se hodí tam mít úroveň zrovna angličtiny vyšší.
Sociální život. Tam je to takové nijaké. Občas je to nějak doběhne a dostane se to do fáze, že řeším, "jak jsem neschopná a divná". Já ale ty bližší kontakty prostě moc nepotřebuju. Někam ráda povrchní řešení sraček. A nějaké svěřování se mimo ten tenoučký okruh (tady lze už nemluvit o okruhu) prostě nepraktikuju. Občas mi to chybí. Chybí mi občas konkrétní lidi. Jenže nemám koule na to se nějak ozvat. Protože od nich nic nepotřebuju. A JAK SE MÁŠ považuji za.... na já bych ten dotaz myslela upřímně? Na druhou stranu, mám něco jako averzi vůči malým dětem a nevím, co bych měla řešit s někým, kdo má malé děti.
Tak třeba se to v dohledné době nějak pohne. ...
Rodina a vztahy okolo? No, zhruba v říjnu mě něco dost semlelo a když na to dojde, dohání mě to i dnes. Zkrátka jsem zjistila, že někteří lidé se nemění (kravka kravkou zůstane) navzdory tomu, že jsem tom naivně nějaký čas vnímala jinak. Moje rodina je něco extrémně toxického. Mluvím o širší rodině. Má nejbližší rodina... To jsou lidi, kteří nejsou zlí, ale jsou v mnoha ohledech NĚJACÍ. A krom toho... když koluje nějaká pomluva (ze které já vycházím jako Oběť a můj protějšek jako ... já nevím Manipulátor?), tu pomluvu přiživují, ale osobně se mě nezeptají, jak se věci mají. O tom, že by se nabízelo NABIDNOUT MI POMOC, o tom ani nemluvím.
Přitom mě nikdo nijak neomezuje. Já bych se nikým manipulovat nenechala (...leda tak někdy dřív, možná i v omezené míře teď matkou... aha, kámen urázu). A prožívám i s mouchama dosud nejlepší období svého života.
S tímto se pojí hořkost a vzdálení se od rodiny. Ale nenadělám nic. A vůbec, jestliže mě mají furt a pořád za neschopné hovno, a jestliže moje rady a třeba i vůli pomoct neberou v potaz... Tak kdo já jsem, abych se utápěla v nějakém odmítání?
Je to složitější téma, které zde nelze detailně popisovat. Ale své místo to tu má mít.
Jsem šťastná, ale jsou tu ALE, která mě občas bolí a trápí. Jestli před nimi utíkám? No, myslím, že ne, jestliže si toto vše uvědomuju. Jen prostě nemám pozici, moc a sílu všechny ty věci nějak změnit a ovlivnit. Není to má kompetence.
Tak čau.
