Co když...
Mám o ní strach. Ale to málokdo pochopí. Devět let je devět let...
Uvědomuji si, že jednou to přijít musí. Nechci...
Trápí se. Léky nezabírají.
Na co to myslim, ona se z toho dostane, musí dostat..
Nejraději bych si někam zalezla. Nechci, aby viděli, jak moc mě to trápí..
A opět tu vidim přetvářku. Nebo to jsou slova, znamenajíc projevení citů..?
Co mám psát?
Ráno odcházím, pomalu se slzami v očích... "nádech, výdech, chrr,..." Odcházím se strachem, že je to naposled. S nadějí, že všechno bude fajn...
Nechápu, kdo a proč vymyslel, že je zvíře věc..?! "Co když má člověk k tomu zvířeti vztah stejný jako k člověku...?" ..."Ale, tak je to dáno, existuje jen dělení na věci a lidi... Je snad zvíře člověk...?"
Jak je lehká... Kosti jsou znát více, než dřív. Ale ona se z toho dostane!
Je to silná holka. Moje. Zlatíčko, láska.
