Já a city...
Za ten rok, co jsem na této škole, už 5krát tam visela černá vlajka - za září 2krát... Když to řeknu hnusně, tak vlastně chápu, proč to se mnou v podstatě nic nedělalo - ty lidi jsem neznala a tudíž jsem k nim nemohla nic cítit. Ačkoli máme ve třídě holky, ktrých se tyto věci dotýkaj, i když ty lidi taky neznaly...
Pak jsou, vlastně byli, lidi, které jsem znala.. Babička a děda. Měla, a stále mám, jsem je ráda. Nikdy na ně nezapomenu, vídali jsme se 1krát za dva týdny, ale určité pouto tam vzniklo. Ale na pohřbu ani jednoho z nich jsem nebrečela... A neni to o tom, že bych je neměla ráda!! Prostě nevim... Jestli si chci snad hrát na tvrdou holku..?! To asi ne..., dobře, nemám ráda, když mě někdo vidí brečet, ale to neznamená, že jsem tehdy ten pláč zadržovala - prostě nebyl. Nevim, co si o tom respektive o sobě myslet...
Dneska ve škole kámoška narovinu řekla, že toho svýho nemiluje. Jí tu nechci nijak pitvat, v určitých věcech a názorech jsme si podobné, snad jen na to, že ona je hh = homofobní heteračka. Že mu nechce lhát a zároveň je ráda, že (z její strany) to neni o citech, protože jednou na ty svý city už doplatila...
A já? Já se tomudle docela vyhýbám... Nechci mít k někomu absolutní důvěru. Nechci být na nikom závislá. Nechci se o někoho bát. Bojim se zrady, zklamání,... Vlastně lásky a citů. A přitom bych někoho opravdu ráda měla, ale nemám. Ale opravdu je to možná, možná....dobře. Bojim se věty "Miluji tě.." Je to buď velkej závazek, nebo velká lež.
A hlavně... Cestou z tý školy jsem si uvědomila... Že jsem schopná říct "Mám tě ráda" a někdy i "Miluji tě.." mý Čičině. Zlatíčku mýmu... Mám ráda rodiče, sestru, babičku,... ale neumim jim to dát najevo... Nebo jim to dávat najevo nechci, protože se bojim, že bych jim lhala..??? Nevyznám se v sobě. Nebo mám prostě raděj zvířata než lidi?? To jsem ale jednou i prohlásila, ale ono na tom něco pravdy bude... Zvíře tě nezradí, zvíře ti nelže,.. Nebo snad jen nemám ráda takový ty citový projevy? A jsem tam,kde jsem byla.... Hraju si na tvrďačku, nebo jsem opravdu bezcitná??
Občas, vlastně skoro pořád, si připadám jak rozdvojená osobnost.
