Je to náročnější....
Řeknu vám, že takovou tíhu na hrudníku jsem už dlouho necítila a ani si nevybavuji, kdy to bylo naposled.
Vezmu to okliknou. Nebo nejdřív stručně napřímo. Za posledních necelých 14 dní tři úmrtí v širší rodině. Nemohu říct, že by mě ta dvě první nějak extra zasáhla, spíš člověk řeší pomíjivost... Strachy, když si uvědomím, že ten jeden člověk nebyl o moc starší než taťka. Pak taky trošku litování, že u toho druhého člověka jsem nikdy nezrealizovala potřebu vyptávat se. Jenže vzdálené příbuzenství, žádný osobní vztah, znala jsem ho hlavně, když jsem byla dítě... Zkrátka člověk, který se narodil v r. 1923, to je vlastě taková encyklopedie 20. století...
Docela jsem se hodila díky skupince do klidu, když jsem si uvědomila, že fakt není moje starost řešit starosti mých rodičů více než oni sami. Kór když neumějí jednat se mnou napřímo. To byla vsuvka.
Dneska teda hned ráno šok. Zemřel někdo, kdo se mnou přímo příbuzný nebyl, ale znala jsem ho více než ty zmíněné výše. Je to něco málo přes deset let, kdy jsem s ním byla seznámena. Uměl slušně vařit, byl to přátelský člověk a taky byl hodně svůj. Svůj v tom nejvíc negativním smyslu, který si představíte. A to ho dohnalo. Dohnali ho vlastní démoni.
Pomíjivost.
Co všechno se musí stát, aby byl alkohol silnější než milující otec?
Co všechno se honí hlavou člověku, který má opravdu rád své dítě, ale alkohol má asi raději... ?
Jak se to stane, že se člověk rozhodne nebýt?
Kdybych to chápala, asi by to znamenalo, že mám podobný problémy.
Cítím hroznou beznaděj a smutek, když si vybavím to dítě. Je to první dítě (a dodnes jedno z mála), který jsem se kdy naučila mít ráda.
Citlivý dítě, který už má těch bolístek ve svém věku víc než dost. A teď tohle.
Tak jsem mu prve vynadala. Kvůli ní. Vzpomínka a zároveň hrozný strach o tu holku.
Achjo.
Je to fakt nějaký náročný, ten březen... hrozně se to ve mně tluče s radostí z jara, rozhlédnout se přírodou je slast pro všechny smysly.
