Mám chuť napsat výlev
Jenže já ani nevím, co psát... Již asi 3 hodiny sedím u počítače. Myslíte, že dělám něco užitečného? Přihlásím se na FB, kde mám stejně vypnutý chat, protože nemám ráda, když mě někdo otravuje. Díky stránkám, co tam mám, přečtu pár hudebních recenzí apod. ... poslouchám hudbu. A stále čekám <nevim na co> a FB aktualizuju. Kde všude jsem se já už zaregistrovala, jen tak z nudy, pak mě vždy něco osvítí a ty zbytečné účty ruším. Na účty, které jsou co k čemu, chodím minimálně - mluvím o Lidech a Xchatu. Taky jsem projela pár obchodů, stejně jen koukám a nic si neobjednám.. Proč? Nevim. Skutečně nevim. Taky jsem zkoukla pár scének z TLW.. a víte, mi dochází, že mně to chybí. Ne ten seriál, ale nějaké konkrétní věci.. Třeba to nabalování. Melu srajdy. Nejsou to srajdy, jen to neumím podat.
Venku je pěkně. To jsem nenapsala, "aby řeč nestála", ale protože venku fakt pěkně je a nevím, co mě tady drží.. Ale co venku? K bazénu nechodím a nepůjdu. Kamarády tu nemám. (A kde já je mám?) Ale mám kolo.. na kolo bylo ideálně včera, nebyl hyc. Stejně jsem byla doma.
Smutné je, že podobný, neli stejný, styl psaní a výčitek tu byl i 2 roky zpět. Ano. Napadlo mě si nějak vsugerovat třeba, že mám cukrovku, tudíž nemohu sladké... Chápete, jak to myslím? Jsem si schopna vsugerovat, že "ta a ten na mě kouká", proč ne tohle..? Nejde to ale tolik.
Jsem špekoun, hnusná, introvertní.. a co vše ještě? A budu mít maturák. Začátkem prázdnim jsem se definitivně rozhodla, že na něj nejdu. TAkže teď neuvažuji nad tím, co na sebe.. Mám hrůzu z toho, až to oznámím ve třídě. Ne, že bych jim tam chyběla.. Spíš mi jde o to: "A proč?!" nebo "To přece nejde!"... Co moji rodiče na to? Nevím. Ale oni moc dobře ví, že TAM NECHCI A ŽE Z TOHO MÁM HRŮZU. Jediný, čím jsem se, co se plesu tejká, zabejvala byla píseň na nástup. Viděla bych to na refrén (ta zpívaná verze) písně I don´t care od Apo.
Co dál bych mohla napsat?! Já nevím... Již několik let se prostě nesvěřuju. Vlastně nevím, kdy nastal ten zlom. Pamatuju si, že zážitky ze školky jsem doma vyprávěla.. Ale nikdo tam na ně nevlétl a neřekl, "mý dcerce tohle nikdo dělát nebude a basta". Jestli jim to vyčítám? To by zas bylo na dýl, jsou tu souvislosti.. a já rodiče snad i chápu. Možná právě už z té školky nastal zlom a doma jsem se přestala svěřovat s tím špatným. Oni mě mají rádi, o tom nepochybuji, ale komunikace vázla vždycky - myslím i z jejich strany. Což kam jsem se teď s tím psaním dostala..? Chtěla jsem říct, že já mám i trochu potřebu se svěřit a snad i ty problémy řešit s NĚKYM, ale neni kdo.
Psycholog.. Tady to je taky pěkný téma, už několik let. Čekala jsem na plnoletost, ok. Jenže?! Já u toho doktora musím být až do 19ti!! (Aby pak nebylo pozdě..ano.) Já se mu o to prostě bojím říct! On je proslulý svou neochotou a někdy až zlobou (mámy si na něj stěžují kvůli péči o i ty nejmenší). Ona (ta sestra) je drbna (To jsou ta maloměsta!!!) a já se bojím, že by ledaco roztroubila... Si říkám, že chodit k psychologovi není nic špatného - pro mě ne, pro mě by to byla pomoc, ale ostatní to berou za DIVNOST, NEMOC, BLÁZNOVSTVÍ...
Ještě něco povím... Už min. 2 roky jsem si jistá, že jsem eLko. Ale tuhle tam vklouzlo zase něco o bisexualitě. Ael to je blbost, protože když vidim nahýho chlapa, je mi blivmo... Jenže když vidím chlapa, ze kterýho jde strach (má drsnou imič a je oblečenej:-)), tak přijdou tyhle pochyby. Přitom jsou nesmyslné, protože nic víc než..asi líbání si představit neumim, nebo umim, ale je mi blivmo.
Mlela jsem páté přes deváté, ale trochu se mi ulevilo.
