Mám trošku výčitky..
Chci to brát pozitivně a vycházím z toho, že to tak má být. Říkám si: "These things happen.. This is life.. Life is beautiful.."
Už snad v listopadu, ne-li dříve, tu padalo něco o panácích a že nevím, zda to udělám, ale že chci. Hm. Prostě když si člověk něco plánuje, tak BUM. Nevyjde to. No pravda, neni všem dnum konec, spíš než vypadá to nevypadá slibně. Má to tak být. Pak bych si stejně vyčítala, že žádné panáky nebyly.
A ty výčitky? No, mám sestru. To není výčitka.. Bez sestry bych byla nevim kde. Prostě je pro mě strašně důležitá a mám ji ráda. Dokonce mě těší (no ale na to nespoléhám, že to bude pořád tak), že pořád říká "my", i když by mohla říct "já a on".
A pak jednou přijde řada na probírání školy. Že bych chtěla pryč. No ano, chci. A ona, že by za mnou jezdila (či vyměnila školu a někde tam se mnou bydlela!! - teď bez ohledu na finance a další věci, prostě spontánně to řekla..). A že by to bylo hustý a bláblá. Je to od ní krásný.
No ale! Já se chci tak nějak odtrhnout. Prostě mám v palici nějakou představu - snad ani není naivní - a v té nefiguruje bydlení s mou sestrou. Takže mám výčitky z toho, že bez ní bych byla nic a k ničemu (přeneseně řečeno) a když s tím ona počítá i do budoucna, mi se to nelíbí. Přitom jsem za to vděčná, ano.
Nevím, jak dál to popsat.. A jestli to dává smysl. Ale tak přece nemůžu být pořád fixovaná takhle na ní, nebo našich celkově.. Tim bych si ubližovala. Možná se stane, že ublížim (ne "budu ubližovat") jim, ale pořád se podřizovat a říkat si "ale vždy´t přece.." atd. by spělo nikam. Se mnou do pryč. A to nechci.
