Měla bych... ale to nechci
Totiž, když si uvědomim spoustu na sobě nezávislých věcí, vždycky tam do budoucna vidim tmu... A bojim se něco takovýho napsat... MOžná by to prospělo.... Chjo... Co to plácám - to, co teď píšu, nedává smysl...neumim vyjádřit své pocity ....
Někdy se do toho snad pusitm.. Hmm, stejně by to nemělo vliv... Je tu jeden článek z července, se kterým, když si ho čtu zpětně, musim až na maličkosti souhlasit i teď... Ale nic se sebou nedělám.. S kámoškou si děláme sradnu samy ze sebe, že jsme trošku narušené.... Ano, ona je na tom podobně.. Ale řekla bych, líp... A je to homofobní heteračka : D....
Dnes jsem četla v jednom časopise, že dětská psychika je důležitá a že i děti mají deprese.. Zdánlivě o nic nejde, ale mělo by se to řešit... Byl tam příklad s holčinou ve školce - nemluvila, nehrála si s nikym, byla až moc bezproblémová,... Rodiče ji nakonec vzali k dětskýmu psychologovi a ten ji pomohl... Když se nad tím zamyslím, teď zpětně, mám dojem, že mě v tomto rodiče zanedbali... Samozřejmě, nemohu dát na článek v časopise, ale bylo mi to až moc podobné... NEchci na ně nic svádět, ale... Vlastně si ze mě dělali ještě občas (nejen oni, ael spíš ostatní příbuzní) srandu, že nemluvim. Na nic nikdy neni pozdě... A vim, že by mi "ten pan doktor" prospěl.. Ale... Co ostatní? U nás se nic neutají.. Doma by se možná za mě i styděli...
