Není to kladný postřeh
Je toho víc v sobě, ale ono to zase (jak jinak) souvisí.
Ujel mi vlak a já ani nevím, jestli je mojí potřebou naskočit do něj.
Jde o to, že vídám děti - ano děti, ty lidi si pamatuju jako bezzubá děcka na prvním stupni ZŠ, které jsou ve vztahu. Nemluvim o vodění za ručičku, ale o regulérní vztah dvou 15tiletých lidí. Nutno podotknout, že já nezažila ani to trapné vodění za ručičku.
Když to vidim, nemám z toho dobrý pocit. Vim, že je někdo chyba. A nejde o orientaci, o tu ne. Já totiž ani nevím, jestli jsem schopna toho vztahu.
Tuhle jsem koukala na FB bývalého spolužáka. (Takové věci dělám často, ale nechápu proč, když vím, že mě to rozhodí.) Toho kluka si pamatuju jako "borce, drsňáka" a teď vidim, jak píše do statusů o tom, že mu moc chybinká jeho lásenka a že to bez ní nepřežije. Já toho asi nejsem schopna.
Neumim projevovat city, ano. Ale jsem já vůbec těch citů schopna? Taková ta závislost na osobě, společné podnikání každé maličkosti, pravidelné volání si,.... Nesedí mi to k tomu klukovi, ke mně ale už vůbec ne.
Nejsem bezcitná, to ne. Je tu nějakej blok... Já jsem totiž u nějakého páru (ve kterém je mně známá osoba) schopna nekonečného a zbytečného přemýšlení o tom, jak to mají doma s rodičema atd. Už od útlého dětství jsem nechápala, co to sestřenici vede k tomu svého přítele představovat tetě a strejdovi, poté i babičce a dalším. Blok související s mou rodinou.
A ke všemu - taky to s tím má co dočinění - mám čím dál tím větší pocit, že zářím negativismem, že odpuzuju, že na lidi hned zle vyhrknu,... Nenapadlo by mě to, kdyby mi to lidé přímo (nezávisle na sobě) neříkali. Asi to neni malichernost.
Tohle vypsání člověku pomůže v tom, že už o těch věcech nebude přemýšlet - minimálně po zbytek dne. Ale nic jiného to neřeší. Vůbec nic...
