Realita...
V první řadě bych měla napsat, že za ten rok, co jsem na tý škole, už tam vidí počtvrtý černej praporek.... Víte, částečně to jde kolem mě. Nedokážu se vcítit to těch lidí, co ho znali... Samá dopravní nehoda, už mi to nijak nepřijde, když je to na denním pořádku ve zprávách. Kámoška řekla, že je někdy opravdu lepší znát míň lidí.... Musim souhlasit.... Ten člověk byl s námi loni na výletě, a ačkoliv jsem ho neznala osobně, věnuji mu jako vzpomínku toto.
Pak bych měla napsat to, kvůli čemu hlavně dnes píšu... V první řadě to, že mi vrtá hlavou, co si o mě asi naši myslej. Totiž ségra jela pryč a oni hned, že jako jestli nemá rande, že prej v osmičce už rande mívali.... Hmmm, fajn. Ale co si pak myslej o mně??? Toť otázka, zeptat se nedokážu. Včera jsem se přihlásila na chat, i přestože jsem si řekla, že to neudělámm, dokud se něco nezmění.... Ona neni tady v ČR. Co z toho plyne? To, že setkání nebude, ale nijak to neovlivňuje to, že se musim změnit. A to potvrzuje taky to, že dnes jsem viděla potřetí za život, a to po 2 týdnech osobu, o níž jsem psala jako o osudovém znamení. A to jsem si ještě dnes řikala, že už ji víckrát nejspíš neuvidim, že tehdy to bylo prostě to znamení, No, ale to znamení to bylo i dnes....
Vim, že mym kecum se nedá rozumět. Neumim se vypsat úplně. A nechci bejt moc konkrétní.
