Řekněme SPLÍN
Psala jsem SCIOtesty. Můj výsledek je něco, co jsem nečekala. Chystám se na další 2 termíny, předtím jsem asi tu přípravu podcenila, teď se to snažím napravit... No prostě jsem ostuda. To zní, jako bych si z toho dělala srandu. Nedělám.
Další věc je, že budu maturovat. No, moc si to nepřipouštim... Myslim si, že pro mě nemusí být problém to dát. ALE jít najisto, že se povede? Mi spíš přijde trochu líto..., že něco končí. Ne ani tak ten konec, jako spíš to, že bude něco začínat... něco nového, čehož se bojím.
Další věc je taková, no prostě... Tady v rodině. A souvisí to i s budoucností, které se, jak je zmíněno, nemálo bojím... Byla naděje, ona je nevyužila, začala zevlit (to slovo je hnusné, ale jinak to nejde napsat) a teď tu naději nevidim už ani já - je to o jejím přístupu, o ničem jiném. Vyčítám? Ano. NO ale na co mi to je? Pak jsem (jsme - týká se to všech, nejvíc na to doplácí mami) nevrlá a vztahy jsou napjaty.. NEvím, co víc k tomu napsat. Ono se o tom i blbě píše (mluvím o deníku - ano, i tam mi to dělá problémy!).
DAlší věcí je to, že... To, co se stalo 12.11.2008 si budu pořád vyčítat. To je správné, protože dkybych si to přestala vyčítat, vyprchalo by cosi... Mi přijde, že mi to vyčítá i sestra. Jenže mně šlo tenkrát o to, aby to naši měli blíž a neměli kecy kvůli dennímu ježdění... Se o tom nedokážu bavit. Včera jsem se učila ze sešitu a vidím cosi a pak mi dochází, že je to ona... Přitom na hrobě už jsem nebyla strašně dlouho. Jí chci mít tady.
BYlo toho víc, teď nevím.... Prostě, prostě tak, no.
