Tak si to pojďme zhodnotit
Moje současné zaměstnání je.... hrozně toxické! Ale pravde je i to, že jsem se s tím sžila v tom smyslu, že mě to tam už netrápí tak jako v prvních dvou, třech měsících. Vzhledem k poměrně slušnému ohodnocení jsem se rozhodla, že letos to tam ještě vydržím (pokud nenastane nějaká změna, kvůli/díky které mi nezbyde než dát výpověď).
S tím souvisí i studium. Letos nebudu dávat nikam přihlášku. To ale neznamená, že na to seru. Že to zahazuju. Všechno bude, respektive stále jsem v rozpoložení, že to tak chci. Ale taky chci udělat finanční rezervu. No.
Začala jsem se denně věnovat ale studiu jazyka, který jsem pasivně ovládala bez jakéhokoli progresu celkem dlouho. Je to sice jen v mobilní aplikaci, ale i to se počítá. A třeba přidám i... No, ještě než jsem před mnoha lety končila základku, měla jsem ambici učit se ruštinu (protože TATU), francouzštinu (protože je sexy), pak jsem chtěla umět finsky (což začalo i skončilo u pár frází), došlo to i k zakoupení minikurzu španělštiny (který jsem pořádně ani nezačala), opět tam byl záblesk ruštiny (umím číst cyrilici, toť asi vše - ale je fakt, že od loňska jsem v tom chtěnechtě taky trochu pokročila), teď mě láká italština, možná polština (šukám boga). No...
Já chtěla psát něco jinýho.
Co se rodiny týká, vnímám odcizení, snad i sklíčenost - ale takovou jinou. To zkoumání historie, rozhovory o minulosti... nějak to nejde. Když se vidíme, je to krátké a mně to nejde přes pusu.
Další věc... Já mám takovej hnusnej, fakt odpornej těžkej kabát. Je ale dobrý vědět a uvědomit si, že mojí povinností není ten kabát (ten kabát nejde jen tak vyhodit do kontejneru) nosit 24/7. Holt mi ale občas nezbývá, než ho obléct... abych ho prožila a mohla zase sudnat. Tak ho nechám teď sundanej....
