Už je to doba
Pravda, s tim deníkem mě to štve víc.. Jenže neni čas a když je čas, tak neni soukromí. Achjo. Potom to už neni ono vypisovat se ze svých pocitů, když jsou ty pocity třeba 3 týdny staré.
Kotě, naše kotě.. ono už neni zas tak kotě. Mám jí ráda a občas mi připomene Čičí a to nechci.. nechci k ní mít takový vztah a nemám ho. Včera mi přišlo líto, když koukala zvířata pod stromek, protože si pamatuju, jak to bylo v 2007, 2006,... loni to nebylo nijak, já to neměla důvod organizovat a letos to zastala ségra.
Já nevím, co bych měla psát... Včera mi přišla jedna SMS a to od kámošky, který jsem předtím nebyla schopná poslat ani SMS k narozkám! Proč? Když jsem o tom i přemýšlela.. Takže z toho jsem pak dobrej pocit neměla. Jsem neschopná, mamině jsem koupila tričko, neni jí a já nemůžu najít účtenku. Sestřenice mi dala dárek (dobrej dárek) a já pro ní enmám nic. To je mi taky trapný, jenže já od ní nic nechtěla, nepočítala jsem s tím, nikdy jsme si dárky nedávaly, náš vztah k tomu nikdy nebyl a ani neni. Další sestřenice si nadiktuje, co chce. Já se jí to snažim sehnat, což ví a tim pádem už počítá, že to dostane. Nedostane, takže jsem zvědavá na její zítřejší reakci. Jsem se zase rozepsala.. Nevim, kde jsou VÁNOCE. Včera místo příprav na večeři, čuměla famílie kromě mě na stupidní Ulici, až pak se pokračovalo. Idiocie Novy, že to dávaj i v tyhle dny. Po dárcích NIC. Někdo na PC, někdo spí na gauči v kuchyni, jiní beze slov koukají na pohádku. Tady se nejsme schopni ani domluvit, kdy pojedeme kam na návštěvu. Ta komunikace neni jen muj problém, tací jsou i rodiče.. pak se nemůžu divit, že jsem taková já. Babi to občas předhazuje, že je tu (mezi nima) komunikace na hovno. To kdekoho může pohoršit. Ona je ale vlastně ta, která se tu tu komunikaci snaží udržet, i když to občas skončí hádnou, rozepří. Jsem strašně ráda, že tu je a už nechci zažívat to, co jsme zažívali koncem léta!!!
Strašně moc chci vidět mojí Větrovku. Neni moje. Proč se to muselo takhle zesrat? Kdybych jí aspoň vídala... BOže, ty pohledy. Ty pocity, že ona má taky tu potřebu. Potkat jí.. nejlépe někde...oslovit.. nejspíše v alkoholovém opojení.. a.. A co?!!
Silvestr. Jako co? Kam to spěju..? Jsem individuum a to doslova. Nechci koukat na příbuzenstvo, ale když si uvědomim, jak to bylo u nich v mém věku, je mi .... nedobře.
Nechci si dávat žádný předsevzetí, to nedodržím. Zhubnout musim, to si řikám už asi 5 let!! Ale v r. 2010 bude muj maturák a já chci nějak vypadat. V r. 2010 mi bude 18. Bla bla... Prostě je tu jedna věc... Rozhodla jsem se, že co nejdřív to nějak sjednám u toho psychologa, nebo se alepsoň budu snažit.
Báj. A přejte mi, vy, potenciální návštěvníci, spatřit Větrovku, prosím.
