Výblitek
No a od toho se to vlastně všechno odvijí... Jsem ve čtvrtém ročníku střední školy. Někteří učitelé u nás na škole jsou takoví... no prostě, že místo výuky zařadí do hodiny zpívání koled. Jak trapné, že?! Zažila jsem to asi potřetí. Nikdy jsem nezpívala. Nikdy jsme doma ty koledy nezpívali a pár jich znám jen díky základce, kdy jsem taky jen otevírala pusu. Včera jsem se do toho dala a pěla jsem. Neumím to. Chtěla jsem si užít, že je to naposled... Co já vim, co bude příští rok?! Ty posraný trapný koledy si se mnou už nikdo nezazpívá. Příšlo mi to líto... Ne ty koledy, ale že bude končit něco, co mi celkem vyhovuje.
Zítra tam jdu taky, jsem zvědavá, kolik nás přijde. Neučíme se... a už asi počtvrté budeme hrát s třídní jednu strašně trapnou soutěž, zatímco jiné třídy koukají na film nebo mají túru. Bude to naposled.
Je to strašný, to všechno...
A nevídám Eses-ňyku (oh, takhle krásně jsem ji pojmenovala poprvé). Kochám se nad jejími fotkami a prostě... (Pronesu něco, co pronést chci, ač tomu želbohu sama moc nevěřím..) ONA JE HETERO STEJNĚ JAKO ELTON A FREDIE..
Minulý týden jsme se vrátlili v jednom předmětu k látce, kterou jsme už nakousli ve druháku. Koukla jsem do sešitu a tam JEJÍ CHLUP, mý nejkrásnější kočičí dámy. Vzpomněla jsem si, že jsem ho tam dala krátce PO... (pár těchto POchlupů mám schovaných...), dostalo mě to. Dva dny za sebou jsem měla kočičí sny - zmatené ("hrála" tam, ale pak najednou jiná..). Píšu sračky, já vím. Ale co je komu do toho, stejně to píšu pro sebe. A že působim jako idiot? No co, stejně jsem anonymní.
