Zhodnotím to jako sinusoidu
Ale vlastně.. konečně mám brigádu.
Jenže jinak jsou věci takové... No prostě já. Zase záchvatové přejídání, sem tam i něco, co obsahuje něco, co je v rozporu s mým stravováním, ačkoliv si to pak vyčítám... jakože z etických důvodů. Nechápu se.
No jako to jídlo je často ze stresu. Pochybuju o sobě. Nejde mi se k ničemu dokopat. Tento rok jsem se tak moc odsocializovala, že mi asi začíná hrabat. Bez nadsázky :/ Škola. Hm, strach z toho, že to nedám, ale zároveň nehnu prstem. Jo, změní se to. A nejsem debil, abych to nedala. Jenom prostě.... mé dny jsou NIJAKÉ.
Řidičské oprávnění. Hm. To je kapitola. Jsem rarita. Ale stále věřím, že jsem schopná to dát. Jenomže... dělá mi problém soustředit se na víc věcí najednou plus jsem zpomalená. To není dobré. A celkově to možná souvisí s tím, že mi začíná hrabat...
Chci žít. Zemřít živá. A jakmile se blíží příležitosti ŽÍT, tak couvám.
Ne, nechápu se.
Toužím po lidech; ne, to je silné slovo. Ale co tim chci říct? Že to s nima stejně neumim. Neumim vést rozhovor. Koktám.
Ne, nelituju, že jsem byla půl roku pryč. Mám na to hezké vzpomínky, ačkoliv to asociální se ve mně probudilo vě větší míře právě tam.
Věřím, že všechno bude fajn. A já dokážu, aby všechno bylo fajn.
Napíšu bakalářku. Udělám státnice. Obhájim. Ještě předtím udělám autoškolu.
Přihlásim se na navazující.
A kdyby náhodou takový věci nevyšly, tak zase odcestuju. Hotovo.
Baj.
Ještě taková věc ohledně "Mých lásek".Dneska je to měsíc, co jsme se viděly. Ta radost byla oboustranná. Pěkný pokec, který jsem zvládla. Slíbila mi, aniž bych něco takového požadovala, že se ozve. No neozvala. Ale tak co. Jen vim, že naposled neni naposled. Tak.
