Život je absurdní
Co tě nezabije, to tě posílí, aspoň na chvíli boj se, nic
Od září jsem v Čechách, září bylo divné a hrozné. Pak uplynulo hodně měsíců, já se zaklimatizovala, vyvíjela a od ledna začala dost intenzivně žít, měla jsem vyhlídku o tom, jak úspěšně dokončím studium a tak... Pak přišel minulý týden a zjištění, že v září jsem cosi posrala.
Můj konec studia odložen o rok.
Vrátit se do ciziny? Přestěhovat se někam? Pracovat zde ve městě? Mám tolik možností a tolik nejistoty. Žádné zhroucení, téměř žádné slzy... Smích z toho, jaký je to paradox. Odhodlání tento boj vyhrát a být silnější.
....ale jak?
Do toho ty vztahy. Je konec května. Pátý měsíc. Už pět lidí.
City? Zakázány. Jenže... zákazy se občas porušují. Ale ne, nejsem zamilovaná a ne, nebolí mě to.
Můj dosud nejdelší "vztah" je založen na tom, že jsme celkem tři a já jsem ten spodek, který ví, že to nemá budoucnost.
